Poznání..
Když Hermiona došla na pokoj, uviděla na stolku , který stál vedle její postele dopis. Obálka byla byla červená. Myslela si že je to někdo z Nebelvíru. Když obálku rozdělala v dopise stálo:"Moje myšlenky směřují k tobě. I když se snažím zapomenout nejde to. Předtím jsem tě nenáviděl z blbého důvodu a ty mě jistě nenávidíš dodnes. Choval jsem se hrozně já vím, kéž by tomu bylo jinak. Jsme od sebe tak blízko a přitom daleko. Kdyby si věděla jak mi jen je. Hrozně. Jestli tenhle dopis čteš možná ho pak zahodíš a zapomeneš na to protože mě nemiluješ. Jen chci aby si to věděla a netrap se tím. Nehledej mě!" Podpis tam nebyl a tak Hermiona nevěděla od koho je a vrtalo jí to hlavou. "Snad je to od Rona?" Pomyslela si. "To je blbost. To by bylo divný!" Hermioně dopis nedal spát.Pořád ho měla v hlavě a přemýšlela od koho tak může být. Poptala se i po celé Nebelvírské koleji ale nikdo se k němu nepřihlásil. Hermiona se do něho pořád dívala a přemýšlela od koho to tak může být. Ve velkém sále kde se všichni sešli, pak přemýšlela nad tím dopisem. Neustále ho nosila v hlavě a nedokázala ho dostat pryč."Nad čím furt tak dumáš?" Zeptal se jí Harry protože se tvářila ustaraně a zamyšleně. "Někdo mi napsal dopis ale nevím od koho je." Řekla ustaraně Hermiona. "Můžu se podívat?" Otázal se tiše Harry. Hermiona mu podala dopis a čekala jeho reakci. Harry s Ronem si ho bedlivě pročítali. "No....Hermiono zdá se že máš na škole nějakého nápadníka!" Oznámil Ron. "No jo! Ještě vědět kdo ten dotyčný je!" Řekla sklamaně. Když jejich debatu zaslechl Draco u Zmiozelského stolu trochu se zachvěl a neměl odvahu se podívat na Nebelvír. Další den Hermiona stála na kopci kama se šlo k Hagridové chatrči a dívala se dolů do údolí. Severní vírt si ladně hrál s jejími vlasy a kolem dýňového pole uslyšela křik havranů. Zavřela oči a zaposlouchala se do okolní krajiny. "Na toto místo dost nerad vzpomínám!" Ozvalo se ze zadní strany. Hermiona uslyšela jak kroky jdou blíž a blíž k ní. "To věřím!" Zasmála se. "Co tady déláš?" Zeptal se jí Draco. "Ale...nic..jen..chtěla jsem být chvíli sama!" Řekla koktavým hlasem Hermiona. "To věřím taky mě už kámoši dost lezou na nervy!" Usmál se Draco. "To jsem neměla na mysli!" Řekla Hermiona. "Aha tak promiň! A co si teda měla na mysli?" Otázal se jí nechápavě. "To je jedno!" Zakroutila hlavou Hermiona. "Hele já vím že se chovám hnusně ale je to tak lepší!" Řekl Draco. "Ale proč? Nikdo tě kvůli tomu nemárád." Obrátila se na něho se smutným pohledem Hermiona. Draco zrudl a neměl odvahu se na ni podívat. Hermiona od něj čekala vysvětlení. "Já si tohle nevybral. Otec řekl, že jestli budu na straně dobra, zabije mě!" Vysvětloval a Hermiona na něho zůstala hledět jako kdyby spatřila ducha. Chápala ho ale nebylo jí ho líto. Znovu se k němu obrátila zády. Nechtěla už nic slyšet. Draco se obrátil a chystal se odejít. "Děláš to kvůli svému otci?" Zeptala se Hermiona. Draco neodpovídal a pomalu se plížil pryč. Hermioně bylo divné že nikdo neodpovídá ale když se otočila nikdo už tam nestál. Byla překvapená že s ní Draco tak otevřeně mluvil. Ještě nikdy si s ním tak oteřeně nepovykládala. A bylo to fajn.
